Jakuba znám už pár let především jako skvělého klavíristu a autora velice působivých melodií i textů ke krásným šansonům či blues. Má navíc dar, který není dán každému muzikantovi, a to je cit a nadání pro improvizaci. Bez nadsázky se dá říci, že kde je dobrý klavír a zároveň i Jakub, tam se dějí věci. Lidé přicházejí, okouzleně poslouchají, ti spěchající zase odcházejí, zatímco Jakuba od nástroje dlouhé hodiny nelze vystrnadit. Loňský, a zejména letošní rok jeho pětačtyřicátin se pro něj zdají být poněkud přelomovým obdobím. Proč?

Jakube, jsi nejen hudebník, ale taky básník a organizátor nejrůznějších poetických či hudebních projektů, o kterých bude dál řeč. Co tě ale vedlo k tomu, že jsi v dětském věku zatoužil být skladatelem? To se většině kluků ve čtrnácti nestává.

Asi jsem po tom toužil odjakživa. Skládal jsem už tak v pěti, šesti a když mi bylo sedm, už jsem to uměl zahrát na piáno a táta mi ty skladby zapsal do not. Mám je schovaný.

Jenže život nešel tak jednoduše, jak by člověk chtěl, naši se rozvedli a já jsem bydlel s maminkou. Místo hudby jsem začal dělat atletiku, ale přitom jsem pořád zkoušel skládat, taky psát román, ale na piáno jsem nikdy hrát nepřestal. Když jsem přišel na gympl, zjistil jsem brzy, že jsem nějak mimo ten gymnaziální svět a jeho požadavky. Třeba i tím, že spolužáci si při vyučování, když je nebavilo, pod lavicí četli, ale já jsem si pořád psal nějaký noty. Takže vysvobozením pro mne byla konzervatoř. Vystudoval jsem obor skladba a kromě klavíru hrál taky na flétnu a na bicí. Tam jsem se pak cítil skvěle. Ale s tátou jsi byl v kontaktu. Ovlivňoval tě nějak nebo pomáhal? On nebyl ten typ člověka, který by moc vysvětloval. Když jsem něco potřeboval vysvětlit, skončilo to tím, že mi začal předvádět svoje věci. Kdo má však takovou příležitost? Ale ovlivňoval mě zcela zásadně a ovlivňuje mne pořád, i když už osm let nežije.

Tvůj otec Václav Zahradník byl především známý jako dirigent swingových kapel a pak tehdejšího Orchestru Československé televize. Ani jsem nevěděla, že skládal.

Napsal stovky skladeb z oblasti populární hudby, a myslím, že dobrých! Třeba Šípkovou Růženku pro skupinu Rebels, Strejčka Jonatána pro Olympic, Bludičku Julii pro Hanu Zagorovou, ale jeho největší hit je Sladké mámení, psal taky hudbu do filmů, třeba Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny, S tebou mě baví svět nebo pro Večerníčky (Rákosníček aj.). Byl napůl skladatel, napůl dirigent. V povědomí lidí zůstává ale jako dirigent, protože v roce 1974, když tu přituhlo a nešlo se už tak jednoduše živit volně, se dostal do pozice šéfdirigenta v televizi. V posledních letech, když po nemoci nemohl už dirigovat, dělal třeba symfonické úpravy muzikálových standardů pro Českou filharmonii nebo SOČR.

Ty jsi vlastně taky u táty v orchestru začínal – to musela být dobrá škola.

Škola to byla drsná, táta ke mně nebyl zrovna přátelský. Protože ze školy jsem nepřišel jako ten, kdo umí řemeslo.

Přeskočme ale teď rovnou skoro dvacet let, kdy jsi hrál nejdřív v různých skupinách, aranžoval, působil v muzikálových produkcích, dělal vlastní více či méně úspěšné produkce, připravoval řadu let pestrý program pro Poetickou kavárnu Obratník. Při spolupráci na jednom z nejúspěšnějších muzikálů, Jesus Christ Superstar, jsi potkal výjimečnou zpěvačku Pavlu Kapitánovou, pro přátele Pavku. Nebyla typem hvězdy, která se za každou cenu musí prosadit, lze ji však nazvat královnou českého soulu, skvělá byla i v šansonu. Právě zde jste nalezli společnou parketu a vytvořili nezapomenutelný šansonový program s názvem Život sám, který měl úspěch v klubech (a více s podivem v Německu, přestože v originálním, českém znění). Natočili jste na tvoji muziku a tvoje texty několik CD, z nichž Pavlin velký hlas zní omamnou naléhavostí.

Pavla cítila vnitřně svoji spřízněnost s Janis Joplin, s níž měla podobné zabarvení a expresivitu výjimečného hlasu, projev, ale nakonec bohužel i tragický osud. Předčasně zahynula v roce 2007 při autonehodě, zůstala po ní maličká dcerka. Byla člověkem, jakého potkáš jednou za život. Její odchod pro mne jako pro blízkého kamaráda a kolegu znamenal nutnost dost výrazného zlomu.

Skládáš, hraješ, aranžuješ, píšeš texty, ale nikdy jsi, pokud vím, nezpíval. Až teď.

V mém životě teď dochází k mnoha zásadním změnám. A ono se říká, že dokud je člověk schopen změn, tak je schopen jakéhosi vývoje (smích). Takže já jsem třeba programově léta neřídil auto a ani ho neměl. Ted mám najednou ve svých pětačtyřiceti svoje první auto – Subaru – a v jízdě v něm se opravdu vyžívám.

A ta druhá nová věc je můj zpěv. S Pavlou, vedle jejího obrovského hlasu, jsem neměl vůbec potřebu a ani odvahu. Můj podíl spolupráce byl v hudbě a textech a to bylo v pořádku. Po tom, co Pavla zahynula, jsem byl postaven do úplně nové situace. Začal jsem psát písně na slova jedné kamarádky – básnířky z Anglie – a pořeboval jsem, aby mi to někdo nazpíval. K ženským partům jsem pozval Katku García, ale ty mužské jsem jen tak pokusně nazpíval já. Odvahu mi dodalo, když se mi povedl jeden večer, ke kterému mne pozvali přátelé v Ražicích v jižních Čechách. Tak jsem si řekl, že to zkusím. A od té doby tedy k vlastnímu překvapení zpívám.

Myslím, že tvoje hudba se dá těžko někam zařadit. Jak řekl houslista Jaroslav Svěcený na křtu tvého posledního CD, vlastně dvojCD s příznačným názvem Listen. Jsi vlastně „originál Zahradník“.

Já si teď pro sebe vytvářím takový úplně nový hudební svět – je mi totiž protivná hudba, která vychází z hluku. Moje hudba vychází z ticha. Třeba právě to dvojCD Listen, to jsou klavírní improvizace. Dospěl jsem k tomu, že je nahraju, vlastně až teď po celé řadě let neustálého hraní si pro sebe a hledání. Trvalo dlouho, než jsem se odhodlal něco takového natočit. Nepovažoval jsem se nikdy za klavíristu, jsou tu lepší, já jsem spíš ten skladatel – ale tahle hudba ve mně prostě je a asi nějak musí ven.

Já jsem byla na tvém koncertě v Betlémské kapli v lednu taky hodně zvědavá. Ty jsi na místě, kde se obvykle koncerty nedělají, hrál právě svoje klavírní improvizace – a znělo to v tom prostoru s obrovským geniem loci úžasně.

To jsem rád. Víš, já bych nejradši hrál jenom na piáno, ale lidi to takhle nechtějí, nejsou zvyklí poslouchat dvě hodiny chlápka v klobouku, jak si vymýšlí za klavírem. Takže jsem na tom koncertě představil tehdy už zárodek mé nové kapely – a teď už tě můžu pozvat na další koncerty opět v Betlémské kapli, které tam budeme mít 21. a 27. května.

Máš teď na zpěv svých nových písniček už i novou zpěvačku.

Ano, a s ní a s novou kapelou chystám hodně odvážné turné po větších městech, na kterém zazní nové písničky a taky mé improvizace ve velkých a krásných sálech celé republiky. Vybrali jsme místa, kam jsou lidi zvyklí chodit na klasiku. Myslím, že ta moje „nová“ hudba bude nejspíš blízká právě těm, kdo mají rádi jazz, blues, šanson – nebo právě tu klasiku, ale ono to vlastně není nic z toho nebo je to všechno dohromady? Já ti vlastně ani nevím. Kapelu jsem sestavil ze zajímavých muzikantů, kteří hrajou na zajímavé nástroje. Flétnista Robert Fischmann je virtuózní hráč, který umí na irské whistles, Charlie Slavík, hrající na foukací harmoniky, je taky ojedinělý typ muzikanta. Ještě uvažuju, že bych přidal nějaký netypický smyčcový nástroj, třeba violu da gamba a je tam samozřejmě moje piáno a kupodivu i ten můj zpěv, který snad i dobře ladí se zpěvem mladé, velmi talentované zpěvačky Lenky Molové, která i skládá a píše texty v angličtině.

Mně se ta hudba nechce vůbec popisovat, a tak mne napadá, že když lidi nebudou vědět, na co vlastně přesně jdou, mohli by být i zvědaví.

Jakub Zahradník mezi lety 2002–2007 vydal s Pavlou Kapitánovou CD Život sám, The Alchemy of Life, Dvakrát o lásce, Pouť přes vyhnanství, s recitálem Život sám vystupovali v ČR, Německu i ve Španělsku. V listopadu 2008 vydal sólové klavírní dojalbum improvizací Listen. Kromě hudby se věnuje i poezii, vydal několik básnických sbírek (poslední je Zpěv rozpáleného kamene – 2007). Inicioval, editoval a vydal almanach současné české poezie Přetržená nit (1996), v letech 1994–1997 vedl poetickou revue Obratník. Jako dramaturg Poetické kavárny Obratník na Smíchově (2002–2005) uvedl 433 pořadů. Mezi roky 2004–2007 byl pořadatelem Festivalu autorského šansonu, který založil, a který nyní pokračuje úspěšně pod novou produkcí.

Martina Fialková