To, že nejsem klavírista, mi pomáhá hrát na klavír
Rozhovor Ivana Kotta s Jakubem Zahradníkem

Jak probíhalo nahrávání alba LISTEN...? Jaký podíl měla hudba předem zkomponovaná a jaký hudba vznikající improvizací během nahrávání?
Ačkoli je to pro mě nezvyklé, neměl jsem v nahrávání žádný plán, protože improvizace musí zkrátka "jen" plynout. Nejprve jsem si pronajal sál hudební školy, kde stojí jednička Steinway, která bývala v Rudolfinu. Netušil jsem absolutně, jestli z toho něco vůbec vyleze. Bylo to v noci. Hrál jsem asi tři hodiny, v sále byl jen zvukař, ladič a jedna kamarádka klavíristka. Natáčeli jsme to na mé přenosné digitální nahrávací zařízení a vlastní mikrofony AKG. Vyšly z toho mé "Meditace", což je druhá část dvojalba LISTEN.... Pak jsem se stavil u firmy Bohemia Piano a tam mi poradili, kde mají klavír, na který se dá nahrávat ve studiu. Domluvil jsem si natáčecí frekvenci a zase hrál až do úplného vyčerpání nápadů. Tentokrát jsem měl v hlavě některá témata, která jsem chtěl rozvíjet. Studio bylo vybaveno analogovým pultem a mikrofony byly ty slavné od Neumanna. Tamní klavír byl ale menší, byla to trojka a já chtěl natáčet zase na to největší křídlo, které jediné má pořádnou zvukovou kapacitu, hlavně v basech. Tak jsem se ptal člověka, který mi vše masteruje, na studio s kvalitní jedničkou. Dostal jsem se do jedné vesnice za Prahou, kde byl k dispozici repasovaný Petrof ze sedmdesátých let, tedy zvukově křídlo, na jakých jsem vyrůstal. Tam měli mixážní pult s integrovaným hard disc recorderem a neobvyklý páskový mikrofon z 50. let. Pak už stačilo jen vybrat nahrávky, seřadit je za sebou, zmasterovat je a vydat to. U improvizací se bráním předem promyšlené hudbě. Jakmile něco promýšlím, dělám chyby. Pár takových okamžiků na nahrávkách taky je. Daly se buď vzít nebo vynechat.

Album bude pokřtěno při koncertu 28. ledna 2009 v Betlémské kapli. Plánuješ další sólové koncerty, nebo se soustředíš na práci s kapelou, která v současné době vzniká?
Sólové koncerty teprve zkouším. Obávám se totiž, že zvuk klavíru lidé nebudou chtít poslouchat celý večer, zvláště když hudba je jim neznámá. Mně táta (skladatel a dirigent) jednou řekl, abych si uvědomil, že nejsem žádný klavírista, i když na klavír hraji celý život. Od něho to mělo váhu, a tak jsem se tím trochu trápil. Pak se naštěstí řízením osudu ke mně dostala kniha Effortless Mastery od jazzového klavíristy Kennyho Wernera, jehož žákem je kupříkladu Brad Mehldau... Tu knihu bych doporučil každému muzikantovi. Vysvětlí vám, co je to strach v hudbě a jak se s ním vypořádat. V zásadě je to tak, že vědomí, že nejsem klavírista, mi pomáhá hrát na klavír. Jakmile totiž začnu svou roli brát moc vážně, jsem celý sešněrovaný a je konec. To bylo v roce 2000, kdy jsem si řekl, že zvuk piána je to, k čemu se musím vrátit. Hrál jsem doma v noci hodiny a hodiny, týdny a měsíce jen pánubohu. Ale přenést uvolnění z domova na pódium mi celkem trvalo. Začal jsem tou dobou koncertovat s Pavlou Kapitánovou a do představení často vsunul improvizaci. Vystupovali jsme například ve městě Hof v Německu a já si před začátkem jen tak hrál na piáno. Pak se otočím a zírám, že mě napjatě sleduje celý sál. Nebo jsem přišel v Praze do jednoho lokálu plného opilých lidí, a se svolením jsem tam začal hrát. Tyhle lidi, kteří řvali jeden přes druhého, jsem - aniž bych o to usiloval - doslova oněměl. To už jsem věděl, že svým hraním jsem schopen něco opravdového sdělit. Takových zážitků bylo víc. Třeba v Norimberku jsem byl na koncertě a promotéři se nějak špatně dohodli s bluesovou kapelou, která pauzu vzala za konec vystoupení, takže se její členové sbalili a částečně odešli. V sále bylo asi dvě stě stojících, rozjařených lidí a stálo tam křídlo Bösendorfer. Sedl jsem k němu a asi hodinu těm lidem hrál co mě napadlo a přidaly se ke mně černošské zpěvačky... Nebo jsem hrál v kostele, na srazu básníků, na benefiční akci a jinde. Po celé řadě takových zážitků a po několika letech jsem se osmělil sednout si a vážně nahrát pár improvizací. Chci v tom pokračovat, ale nemám plán kdy, kde a jak. Zkrátka až zas budu cítit tu potřebu, sednu ke klavíru, zapomenu na svět a zahraju.

Na letošní rok je ohlášena akce IMAGO TOUR. Můžeš sdělit něco víc k její náplni, především ke skladbě koncertů?
Tento rok mi bude pětačtyřicet a já si řekl, že už je na čase udělat něco většího. Vypsal jsem konkurz na zpěvačku, domluvil se s několika výbornými muzikanty a chodím po klubech a poslouchám, kdo by mohl kapelu ještě doplnit. Chystám poměrně velké turné a mnoho věcí jsem se rozhodl udělat jinak než doposud. Například takovou troufalost postavit projekt na sobě, nebo nesložit kapelu a management z kamarádů. Samozřejmě, že moji spolupracovníci jsou mi příjemní a přátelští a vytváříme si vstřícnou atmosféru, ale je v tom i naléhavost. Je to spojeno s rozhodnutími, která mi nejsou příjemná, takže momentálně třeba nepokračuji s kamarády, kteří se mnou dělali řadu let. Náplní IMAGO TOUR je má hudba. Ta, kterou skládám na básně svých anglických básnických kolegů, ta s mými českými texty a dost muziky instrumentální. Žánrově je to hudba poměrně nezařaditelná. Řekněme baladická. Koncert bude obsahovat písně s hitovým potenciálem, cykly písní, po kterých se tleská až dozní všechny části, mé sólové klavírní improvizace, a protože každý z mých kolegů skládá, chci od nich převzít také něco z toho, odkud jsou. Zbyněk Bureš je bluegrassový hráč a zpěvák, Sean Barry dělá keltskou muziku a Robert Fischmann je klasicky vzdělaný hudebník tíhnoucí k jazzu. Láká mě také to, že každý z nás hraje na několik nástrojů, tak že bychom si teoreticky mohli několikrát pro zábavu nástroje prohodit, ale tohle je moc těžká disciplína a rozhodně by výsledkem neměl být laciný efekt, neřkuli kašparství, takže z toho nejspíš sejde. Mám samozřejmě obavu, že vstupuji na trh v okamžiku, kdy média šíří hrozbu finanční krize, která může zapříčinit, že lidé nedají peníze za vstupenku. Silnější než mé obavy je ve mně ale přesvědčení o smysluplnosti mé hudby, a o tom, že se přece prosadit musí. A snění o hudbě, jakou lidé ještě neslyšeli.

Ptal se Ivan Kott

LISTEN...
Jakub Zahradník Piano solo

CD 1 - ROMANCE
Romance No.1 (C dur - pražská) - Romance No.2 (D moll) - Romance No.3 (B dur - norimberská) - Interlude One - Romance No.4 (Es dur) - Romance No.5 (F dur) - Prelude (On The Way) - Romance No.6 (As dur) - Interlude Two - Valse - Contemplation - Back Home - Inner Talk - Easy Ending

CD 2 - MEDITACE
Meditation No.1 - No.7