Ve dvou premiérových koncertech v Betlémské kapli byl představen nový koncertní program Jakuba Zahradníka a jeho kapely nazvaný Hudba jedna báseň. Jakubovi mužští spoluhráči – flétnista Robert Fischmann a harmonikář Charlie Slavík, jsou již dostatečně známí, ovšem mladá, půvabná zpěvačka Lenka Molová se širší veřejnosti představuje poprvé. Více by o ní měl sdělit následující rozhovor.

Lenko, nelze začít asi jinak, než otázkou na tvé hudební začátky a výuku.
Začínala jsem v sedmi letech na základní umělecké škole Vítězslava Nováka v Jindřichově Hradci, kde jsem chodila i do normální základní školy. Nejprve jsem se učila hře na klavír, a pak, na doporučení mojí paní profesorky, jsem začala navštěvovat i hodiny zpěvu.

A co po dokončení základní školy?
Šla jsem dělat zkoušky na Pražskou konzervatoř, obor populární zpěv, ale nevzali mě, takže jsem rok chodila v Jindřichově Hradci na soukromou školu, kde jsem studovala management. Po roce jsem to na konzervatoři zkusila podruhé, byla jsem přijata a začala studovat zpěv u paní profesorky Bernardové. To studium normálně trvá šest let, ale já jsem si ho trochu prodloužila, protože jsem v polovině třetího ročníku odjela do Německa, kam jsem byla vybrána na základě konkurzu, který se na konzervatoři konal. Tehdy se tam objevili producenti, kteří hledali nové talenty. Vybrali si mě a já se tak ocitla v Německu. Pracovalo se ve studiu, připravovala se deska a také koncertování. Ovšem po roce jsem zjistila, že to není to, co bych chtěla dělat, připadalo mi to všechno strašně umělé, takže jsem tam ještě nějaký čas působila na vlastní pěst, a pak jsem se vrátila.

Na koncertě zazněly i tvoje písničky. Kdy jsi začala skládat?
V začátcích studia mě občas něco napadlo, zkoušela jsem si to zahrát, ale nikdy jsem to nedotáhla k nějakému výsledku. Svoje první písničky jsem začala psát až v Německu, dalo by se říci, že ukončení spolupráce se Sushi Overdrive/Gourmet guitars bylo začátkem mého skládání. Dostala jsem se do jednoho studia, kde jsem měla možnost zkoušet, nahrávat a vůbec se seznámit s prací ve studiu, což bylo velmi zajímavé a pro mě hodně přínosné.

Tvoje písničky, které jsem slyšel, mají anglické texty. Psala jsi je už tehdy?
Ano, hned jsem začala textovat anglicky, protože jediná domluva s těmi producenty byla v angličtině, takže jsem se v ní hodně zdokonalila. Musím přiznat, že mě texty v češtině vlastně nikdy nenapadaly, možná proto, že jsem s tím začala právě v tom anglicky mluvícím prostředí.

Abychom se ještě věnovali tvému studiu. Po návratu z Německa jsi se k němu vrátila?
Samozřejmě, dodělala jsem druhou polovinu třetího ročníku, pak po dalším roce odmaturovala a pátý a šestý ročník jsem si spojila a zvládla je v jednom roce.

A co veřejné vystupování, bylo při tom studiu nějaké?
Po té pauze bylo docela náročné se zase do školy znovu vpravit, takže jsem měla hodně práce a na nějaké mimoškolní koncertování nebyl čas. Navíc jsem si díky zkušenosti v Německu uvědomila, co bych chtěla dělat a do čeho bych naopak neměla chuť jít. Takže až po čase jsem začala spolupracovat s kytaristou Jiřím Fryčem, s nímž jsme hráli moje písně a také nějaké z repertoáru islandské zpěvačky Emiliany Torrini, ale nic perspektivního z toho nevzešlo.

Když Jakub vyhlásil konkurz na zpěvačku, byla jsi mezi těmi, které se mu ozvaly. Jemu se tebou poslané nahrávky líbily, ale ty jsi pak na vlastní konkurz nedorazila. Proč?
Jakub všem zájemkyním předal materiály, z nichž se měly ke konkurzu připravit. Já jsem neměla čas, a tak jsem se do nich podívala až den před konkurzem, s tím, že tu muziku i texty v angličtině snadno a rychle zvládnu. Když jsem ovšem začala ty texty číst, byla jsem z toho úplně vedle, protože jsem jim vůbec nerozuměla a nedokázala je ani přečíst. Ty verše napsala anglická básnířka Katrina Porteous, která je četla na přiložené nahrávce, ale nerozuměla jsem ani jí. Je to totiž psáno v northumberlandském nářečí, což je jazyk rybářů ze severovýchodního konce Anglie, používaný před mnoha desetiletími, a od spisovné angličtiny se výrazně liší. Proto jsem to vzdala, na konkurz nešla a Jakubovi se omluvila. Ovšem on si z těch uchazeček, které přišly, žádnou nevybral a za týden se mi ozval s tím, zda bych to přeci jen nechtěla zkusit. Sešli jsme se, on mi ty skladby zahrál a zazpíval, vysvětlil o co jde, a mě se to začalo ohromně líbit, a proto jsem se nakonec do té spolupráce pustila. Jen jsem měla obavu, jak to zvládnu časově, protože učím angličtinu na jedné základní škole v Kobylisích, kde trávím hodně času. Ale zatím se to dá oboje stihnout.

Hudba, kterou hrajete na koncertech, je s výjimkou několika tvých písniček od Jakuba. Jak se ti zpívají jeho písně?
Vzpomínám si, že při našem prvním setkání mi zahrál svoji píseň Tam kde studený je pramen, a mě to neobyčejně zasáhlo, protože jsem cítila, že mi tím mluví z duše. To byl asi ten moment, kdy jsem se rozhodla pro spolupráci s ním, a přestože jsem do té doby zpívala jen anglicky, jeho české texty mě začaly ohromně bavit. Ty jeho písně mi připadají úžasné a s mým myšlením a náladami jaksi rezonující.

A jak se ti spolupracuje s dalšími dvěma muzikanty z kapely – Robertem a Charliem?
Naprosto báječně, jsou to výborní lidé a špičkoví muzikanti, takže to v té partě všechno do sebe skvěle zapadá.

Co ty a tréma?
Zpočátku jsem ji samozřejmě měla. Během pobytu v Německu jsem se celkem otrkala, ale po návratu do školy jsem nějakou dobu nevystupovala a když jsem znovu začínala, měla jsem z toho trochu obavy. Ty se však vytratily při vánočním koncertu v kapli Máří Magdaleny v Jindřichově Hradci, kde jsem si poprvé uvědomila, že by se člověk neměl na tom pódiu brát tak vážně a že podstatné je to, co předávám lidem v publiku. Od té doby trému nemám, ale nevylučuji, že by se mohla za určitých okolností opět dostavit.

Jaké jsou tvé představy a plány do budoucna?
Samozřejmě bych si přála, aby spolupráce s Jakubem a jeho spoluhráči úspěšně pokračovala a našla patřičnou odezvu i u posluchačské veřejnosti. Myslím, že jsou k tomu dobré předpoklady, protože je to hudba, která dokáže v současném uspěchaném a agresivním světě přinést uklidnění, o čemž mluvil ve svém průvodním slově na koncertech v Betlémské kapli také Lukáš Hurník. Pak bych velmi ráda s těmito muzikanty natočila desku ze svých písniček, protože tuto sestavu považuji za ideální doprovod k tomu co zpívám.

Lenko, já ti děkuji a přeji hodně úspěchů.

Ptal se Ivan Kott
foto © Martin J. Polák